by on with Žádné komentáře

Když jsme letos slavili narozeniny mého muže, dostal jen takové drobnosti s vysvětlením, že další dárek bude mít připravený až 8. října v Praze, kam spolu pojedeme. „Uděláme si výlet a musíš mít slušné oblečení,“ zdůraznila jsem. Podařilo se mi totiž sehnat lístky na odpolední představení Sluhy dvou pánů s Miroslavem Donutilem ve Stavovském divadle, ale chtěla jsem být tajná.
„Jo, to zase jedu k nějakýmu léčiteli, ne?“ odpověděl poměrně znechuceně můj manžel. „No, dá se říct, že je to i léčitel,“ kývla jsem.
Dny běžely, občas jsem termín a výlet do Prahy připomněla a všichni kolem, kteří věděli, co chystám, se drželi a nic neprozradili.
Na začátku října se manželovi podebral palec u nohy a, jak si díky bolesti chůzi vylehčoval, povedlo se mu rozhodit si záda. V týdnu před sobotním výletem byl na tom opravdu dost mizerně, takže mi povolily nervy a přímo jsem se zeptala: „Láďo, já ti to teda řeknu, do té Prahy jedeme do divadla. Jseš schopný dostat se na nádraží, přes hodinu sedět ve vlaku, dojet metrem co nejblíž, dojít do toho divadla a dvě hodiny posedět na představení?“ Procházku Prahou, kterou jsem původně zamýšlela, jsem už dávno pustila z hlavy. „Prosím tě, řekni to na rovinu, ať můžu když tak ty lístky nabídnout někomu jinému.“ Upřímný údiv: „Do divadla? Tak jo, to já to nějak zvládnu…“
V sobotu ráno před odjezdem vlaku ještě ke všemu pršelo, ale na nádraží jsme se dostavili včas, slušně oblečení a vyzbrojení krabičkou brufenu. Vlak jel dobře, byl pohodlný, na hlavním nádraží jsme hned sešli do metra a jeli na Můstek. Tam jsme pokoukali po Václaváku, potkali Choceňáky, které jsme u nás už neviděli, ani nepamatujeme, a kromě toho spoustu japonských turistů, kteří spořádaně pochodovali za svými odeštníčkovanými průvodci.
Pak znovu začalo pršet a můj muž navrhl, abychom si v nejbližší kavárně dali kafe. Trošku ve mně hrklo, protože jsem si předtím ty blízké kavárny, hospůdky a restaurace prověřila na internetu a tahle tedy k nejlacinějším rozhodně nepatřila. Posezení bylo ale příjemné a káva dobrá, velikými okny jsme sledovali další a další japonské turisty mířící na jedenáctou k orloji.
Láďovi to došlo až při placení. Dvě kávy a panák ginu nás tady stály skoro jako oběd, který jsme si dali v další restauraci, kterou jsem vybrala já. Ale co, byli jsme na výletě, ne?
Po obědě jsme došli ke Stavovskému divadlu, kde visel velký poutač na Čechovovu hru Tři sestry. „Neboj, na to tě sem netáhnu,“ uklidnila jsem manžela, který vypadal zaraženě.
„Tak hádej, na co myslíš, že jdeme?“ „No, kdybychom byli u Národního, tak řeknu, že na Sluhu dvou pánů, ale tady nevím.“ Vytáhla jsem vstupenky. „Tak si to přečti!“ Nevěřícně na ně zíral: „Sluha dvou pánů … jako s Donutilem … ?“ Ten údiv a překvapení byly pro mě velká, velká odměna. Lidi, kteří stáli v doslechu a čekali na otevření divadla jako my, se usmívali.
Pak se otevřelo, vešli jsme do krásných prostor, našli svá místa a následovalo dvě a půl hodiny, kdy jsme téměř nepřetržitě brečeli smíchy. Opravdu skvělé léčitelství! A nejen ze strany pana Donutila. Všichni na jevišti si hru užívali a vzájemně se skvěle doplňovali.
A věřte nebo ne, o přestávce jsem si všimla, že i tady je několik Japonců. Co asi měli z toho slovního koncertu, který se podle mě nedá přeložit ani do angličtiny, natož do japonštiny? Nebo že by to byli bohemisté?