Na ulici

Při procházce se psem jsem se zastavila u vývěsky našeho kroužku, abych tam zapsala dětem bodování a vyvěsila informaci o další schůzce. V naší rodině říkáme tomuto místu Bajkonur, protože jednotlivé stojany s vývěskami a středový altánek jsou spojeny jakýmisi věžičkami a vzdáleně připomínají startovací rampy.
Zabývala jsem se svými věcmi a najednou z ulice za sebou slyším řev: „Nelez tam! Vypadni! Co tam děláš?“ Otočím se a vidím starší paní s francouzskými holemi, jak se blíží přes ulici od pošty k zaparkovanému autu. Chvíli se nic nedělo, vrátila jsem se pohledem zpět k vývěsce a vtom se to ozvalo znovu: „Slyšíš … nech to na pokoji! Jdi vod toho auta!“
Proboha, někdo jí asi chce ukrást to auto. Nepotřebuje pomoct? Otočila jsem se znovu a zjistila jsem, že u auta postává nahrblý, hubený, starší a jakoby umolousaný mužík. Pokoušel se právě otevřít dveře a nastoupit.
„Vypadni, sakra!“ zařvala žena. „Kdes byl celou dobu?“
Slabý hlas: „Čekal jsem na tebe u pošty…“
„Jo, tams šel, abys moh posbírat vajgly, že jo!“
Znovu slabý hlas: „Kdybys mi dala prachy, nemusel bych sbírat vajgly.“ A další pokus o otevření dveří.
„Nic nedostaneš! A nelez tam! Nepojedeš se mnou, smrdíš!“
Chabé protesty a další křik. Pak bouchla dvířka, auto odjelo. Po chvíli se muž doloudal do altánku, chvíli pátral po zemi, pak zřejmě objevil uspokojivý zbytek cigarety, posadil se na lavičku, zapálil si a odevzdaně seděl.
Pochopila jsem, že jsem se právě nechtěně zúčastnila školení, jak si lépe a radostněji otravovat život.
Tak hezký den, vážení přátelé!