Nevím jak vy, ale já mám Vánoce moc ráda a moc ráda je i chystám. Začnu pěkně na konci listopadu se začátkem adventu. To napeču perníčky, abych je pak stíhala ozdobit, připravím truhlíky a džbány se suchými květinami a chvojím a umyju okna, abych si na ně mohla nalepit vystřihovánky z bílého papíru.
Pak pokračuju s dalším cukrovím, asi tak dva – tři druhy týdně, jak se mi zrovna hodí, a zároveň uklízím, leštím, přerovnávám, kde je potřeba. Zdá se mi totiž, že ten úklid potřebuju i pro dušičku.
Málokdy stihnu všechno opravdu tak, jak jsem si původně představovala, ale většinou mě to nijak netrápí. Dům se mezitím provoněl a mě prostoupila vánoční nálada.
Jedna z mých příbuzných mě ale letos přesvědčila o tom, že to tak každý nemá.
Přijela k nám na pár dní na návštěvu a hned se pustila do cukroví na stole v pokoji. Abychom si rozuměli, to cukroví tam bylo nachystané na snědení, mě jen překvapila rychlost, s jakou začalo mizet.
Když zbývaly poslední dva kousky, jen tak mezi řečí jsem se zeptala: „Co jste letos pekly s mamkou za cukroví?“ „My? Žádný.“
„Aha, tak proč se toho neujmeš, když mamka nemá čas? Doma určitě recepty máte nebo bychom se poradily.“
„Jé, to není potřeba,“ mávla má příbuzná rukou. „Vždyť mně to vlastně ani nechybí …“ a dala si rychle do pusy poslední dva kousky.
Vzala jsem ze stolu talířek a šla přidat. Ještě bylo z čeho.
on 3.1.2017
with
Žádné komentáře
