Doprovázela jsem svou maminku k zubnímu lékaři a myslela na slova jedné z postav knihy Metráček, kterou jsem kdysi četla: Nejradši ze všeho mám zubaře a fotografa. Já bych dodala ještě gynekologa, ale k němu jsme naštěstí nešly.
Čekárna byla na první pohled plná lidí a velice hlučná. Na druhý pohled jsem přišla na to, že je to vlastně dílem jedné rodiny. Byla tam maminka se čtyřmi syny. Mohlo jim být tak deset, osm, šest a čtyři roky. Děti se překřikovaly, řádily na podlaze i na jedné ze sedaček, házely si s plyšákem, no prostě kalamita, pane Jonáš!
Když nás maminka dětí viděla, postavila se a zavelela: „Tak a dost!“ Nastalo téměř ticho. „ Sednout!“ A pohybem ruky nasměrovala kluky vedle sebe na sedačku. Další rozkaz se týkal plyšáka: „Dej mu to!“ Plyšák se od prostředního přemístil k nejmladšímu. Pak sebrala svou tašku, která byla na druhé sedačce a řekla: „Pojďte se posadit. Já si pohlídám tu svoji sebranku “ a zůstala stát nad kluky.
Kluci seděli, trošku na sebe dělali obličeje, nejmladší pomalu usínal. Nastal klid. „Čtyři děti takhle po sobě a ještě k tomu kluci, to je teda na mašli, taková demoliční četa,“ pošeptala jsem mamince, která jenom kývla.
Náhle se otevřely dveře ordinace a vyšel silnější mužský. Kromě nejmladšího všichni kluci vyskočili a vrhli se k němu: „Táta! Tak co, tatí, bolelo to?“ Sápali se na něj rukama a on se s úsměvem spravedlivě snažil všechny tři obejmout kolem ramen nebo pohladit.
Do čekárny náhle vešla Láska a asi ji následovala taky Úcta, protože při společném oblékání a obouvání těch šesti držel ten pán své ženě dvorně kabát a díval se na ni, jako by byla tou nejžádanější ženou na celém světě.
Před odchodem všichni pozdravili a zmizeli do tmy. Ale trochu světla po nich zůstalo.
on 11.1.2017
with
Žádné komentáře
