by on with Žádné komentáře

Mám jednu velmi dobrou známou, možná i kamarádku. Mám ji moc ráda a velmi ji obdivuju. A ta má doma obrázek, na kterém je jednoduchou linkou zachycena žena s křídly. Obrázek je od našeho významného výtvarníka, který ho mé kamarádce kdysi věnoval se slovy: „To je žena – anděl, a to jste vy.“
Mnoho let jsem jí obrázek tiše záviděla. Chtěla jsem být také žena – anděl. V mých představách to bylo něco jako světice, někdo jako Anežka Česká nebo Zdislava z Lemberka.
Pak jsem pochopila, že mám zcela jiný úděl. V naší rodině jsem žena – pátrač.
Neustále se snažím přijít na to, kam se poděly některé věci, které nejsou k nalezení nebo opačně, kam některé věci patří.
Na koši v koupelně leží už druhý den jakési trenýrky. „Láďo, ty trenýrky máš v koupelně jen odložené nebo patří do špíny?“ „Jé, lásko, do špíny. Děkuju, zlatíčko!“ No jo, do špíny, do špíny, ale nějak tam samy ne a ne dojít, že jo.
„Aničko, prosím tě, ty ponožky na topení v chodbě ještě sušíš (po týdnu) nebo je můžu dát vyprat?“ „Já jsem na ně zapomněla! Jo, jsou na vyprání. Díky!“
„Prosím vás, neviděl jste někdo zahradní nůžky? Vždycky byly na kraji v kůlně a teď je tam nemůžu najít.“ „Aha, já jsem je nechal v té své přihrádce u věcí na bonsaje. Vezmeš si je tam sama, viď?“
No jasně, vezmu, uklidím, odnesu, vyperu … ale občas mě to trošku míchá, vážení přátelé.
Ale co, všude je něco. Třeba mi z mé trpělivosti jednou přece jen narostou andělská křídla.