by on with Žádné komentáře

Umřela mi kočka.
Možná lépe by bylo napsat, umřela nám naše milá kočička, domácí kamarádka. Prostě – úmrtí v rodině.
Už to samo o sobě je k pláči. Pro mě.
Ale nejhorší na tom bylo, že umřela mým přičiněním.
Ne, nebojte, netopila jsem ji, ani neodpravila jinak.
Jen bylo na mně, abych ji při selhání ledvin (pár koček už jsme měli, tak vím, jak to vypadá) odvezla k veterináři a požádala o tu poslední injekci, která zvířátko uspí a už ho nic neprobudí.
Celou noc jsem při občasném probuzení prosila, abych to nemusela být já, kdo to rozhodne, aby to vesmír, příroda, pán Bůh nebo kdo to rozhoduje, udělal laskavě za mě …
Nepovedlo se. Ráno ležela v pelíšku z deky, do kterého jsem ji večer dala, dýchala a občas otevřela ztrápenou tlamičku a vydala zvuk, který se nepodobal jejímu obvyklému mňoukání.
Tak jsme jely. Já a kočka. Doktorka, která potvrdila mou diagnózu selhání ledvin, se zeptala, jestli tam chci zůstat. Zůstala jsem. Hladila jsem kožíšek, který náhle vypadal pomačkaný a bez lesku, dokud nevyprchal poslední dech a slzy mi tekly a tečou i teď, když to píšu.
Věděla jsem, že kdybych to nerozhodla, kočka by žila v bolestech ještě třeba týden. Tak to asi bylo dobré rozhodnutí.
Přesto mě hra na Pánaboha nebaví.