by on with Žádné komentáře

Chodím ráno na procházku s naším pejskem, máme dvě obvyklé ranní trasy, které střídáme podle počasí, tmy a podobných věcí. Při návratu z této ranní cesty jsem zahlédla u branky svých známých nového neznámého psa, který se snažil dostat dovnitř. Sápal se na plot a nadšeně vrtěl ocasem.
„Dobrý den, máte nového pejska nebo zase nějaké hlídání?“ zavolala jsem na pána domu, který stál za plotem.
„Ale ne, tendle je zatoulanej. Včera k nám přišel, když jsme seděli venku u hospody, tak jsem ho radši na noc vzal k nám na zahradu, aby se mu něco nestalo. Myslím, že má čip.“ Otevřel branku a poplácával kamarádského psa po krku.
„Aha, tak to by bylo nejlepší naložit ho do auta a odvézt k veterinářům, ti mají čtečku.“ Za pánem stálo pootevřené auto.
„No, to by asi bylo nejlepší,“ pravil známý a hladil psa.
Pokračovala jsem s naším pejskem domů, kde jsem se hned dívala na internet, jestli někdo nepostrádá podobného psa, jakého jsem právě viděla. Ale nic tam nebylo. Tak jsem pustila záležitost z hlavy, vzala batůžek, kolo a vyrazila zařizovat své záležitosti do města.
A ejhle, při průjezdu kolem hřiště, kam právě přicházela paní učitelka s dětmi, kdo se jim nemotá pod nohama jako zatoulaný pes. Málem vběhl pod auto nadšením z dětí.
Naštěstí šla kolem také jedna z mých kamarádek se svým psem a povedlo se nám společnými silami toho nešťastníka přivolat a držet u nás. Pes se k nám ochotně tiskl a trochu se třásl. Bylo vidět, že ho volné pobíhání bez jistoty tak docela netěší.
Vysvětlila jsem kamarádce, že je to pes zatoulaný a že by bylo nejlepší dostat ho k veterináři. Jenže nemám žádné vodítko. „Tak já ti dám Blečkovo, jestli ho tam můžeš odvést, stejně chodí bez něj,“ řekla ta dobrá duše.
Rychle jsem tedy změnila plány. Psa jsme připnuly na vodítko. Ten se okamžitě zklidnil a přiřadil se k mé noze. Bylo vidět, že je na chůzi na vodítku zvyklý. Dávalo mu to alespoň nějakou jistotu.
A tak jsem se psem v jedné ruce a s kolem v druhé vyrazila ke svému veterináři. Pes poslušně ťapal a občas se venčil. Do ordinace napochodoval, jako by tam chodil denně.
Paní doktorka se k němu sklonila: „Já ho asi znám, myslím, že k nám chodí.“ Mírné zavrtění ocásku. „Už vím, to je Edy, viď, Edy!“ Zuřivé zavrtění na souhlas.
Skutečně měl čip. Čtečka pípla a už paní doktorka telefonovala. Rychle se dohodla s majitelem, že Edyho zatím nechá v místnosti u ordinace, než si pro něj budou moci přijít. Vrátila mi půjčené vodítko a já jsem mohla za svými záležitostmi.
Jen dvě věci mi vrtaly hlavou. Podle adresy, kterou jsem zaslechla, a která byla jen o pár ulic dál, než se Edy pohyboval, nerozumím tomu, proč tak chytrý pes nešel domů sám. Že by chtěl večer znovu do hospody a oprávněně pochyboval, že by dostal propustku?
A druhá věc – dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Copak mě asi postihne?
P.S. Půjčené vodítko jsem kamarádce samozřejmě vrátila.