Mikuláš

Bylo pondělí 5. prosince a parta našich známých dětí odešla v přestrojení za Mikuláše, anděly a čerty za domluvenými rodinami. Já jsem se psem vyprovázela domů babičku, mobil v kapse, kdyby děti něco potřebovaly. V parku a jeho okolí práskaly nezbytné petardy.
Pak se v dálce ve světle lampy jako přelud objevila silueta jiného Mikuláše doprovázeného pouze dvěma anděly se třpytivými křídly. A mně se vybavil nejkrásnější Mikuláš mého dětství.
To jsem snad ještě ani nechodila do školy a bydleli jsme ve třetím patře domu na okraji vesnice sousedící s naším městem. Mikuláše jsem vyhlížela už před setměním. Přebíhala jsem od okna v kuchyni k okýnku na chodbičce. Venku napadl sníh, všechno se třpytilo.
Moc jsem se těšila a zároveň trochu bála. A pak jsem je uviděla. Byla jsem zrovna u okýnka v chodbičce a k našemu domu kráčel sněhem vysoký Mikuláš s berlou a mitrou a červenozlatým pláštěm a za ním dva andělé v bílém a s bílými křídly. Uprostřed mezi sebou nesli koš s dárky. Věděla jsem, že jdou určitě k nám a chvilku jsem měla chuť se běžet schovat pod postel.
A pak byli nahoře u našich dveří. Mikuláš měl veliké bílé vousy a vlasy a hlas trochu příliš hluboký, jako by ani nebyl jeho. Andělé měli přes část obličeje průsvitné třpytivé závoje a na hlavě čelenky, usmívali se a byli krásní jako pohádkové princezny.
Už nevím, jestli jsem zpívala písničku nebo říkala básničku, ani jaké byly dárky, které jsem dostala. Jisté je, že to byl můj nejkrásnější Mikuláš a andělé v životě a dodnes nevím, kdo byl ukrytý pod jejich maskami.
Jen doufám, že si samo nebe všimlo, jakou radost mi tenkrát udělali, a někdy jim to vrátí.