by on with Žádné komentáře

Jela jsem do Prahy na seminář spojený se zkouškou. Měla jsem sice trochu obavy, jak to bude probíhat a tak dále, ale vcelku jsem se na ten den těšila, protože mě baví učit se něco nového a navíc mě velice zajímalo téma celé zkoušky.
Vlak měl zpoždění, pak jsem nemohla hned najít danou adresu, kde akce probíhala, takže se mi málem povedlo přijít pozdě. Potom ale už vše plynulo hladce a příjemně.
Kolem poledního můj zkoušející vyhlásil přestávku na oběd a pravil, že jdeme do blízké restaurace. Oběd byl na účet firmy, což mě odzbrojilo docela. Něco takového jsem ještě na seminářích nezažila.
Byl krásný teplý den, restaurace měla venkovní sezení mimo dopravní ruch, prostě pohoda. Vybrali jsme si pití a přišla řeč na objednávku jídla.
„Prosila bych gnoči se špenátem a lososem,“ řekla jsem. Servírka si zapsala, objednal si i můj zkoušející, najedli jsme se za příjemného nezávazného rozhovoru.
Po obědě zkouška pokračovala a certifikát jsem získala. Bylo to opravdu velmi pohodové.
Doma jsem celá rozjařená vyprávěla své dceři průběh dne, včetně návštěvy restaurace. Moje světem a jidlem zběhlá dcera mě vyslechla a pak s despektem pronesla: „Mamko, gnocchi se čte ňoki. Copak neznáš základy italštiny?“
Páni! Chytala jsem se za hlavu. Co si asi myslela servírka a co – proboha – můj zkoušející?
„Mamko, klid, gnoči to čte skoro každej. Nic si z toho nedělej.“
Nejradši bych se neviděla … ale na druhou stranu – to jídlo bylo dobré, certifikát mám taky, tak co?
Arrivederci, gnocchi!