Mám souseda. Potkáváme se na zahrádce a vedeme řeči. Tedy on vede, já se tomu snažím dost vyhnout, protože po chvíli času stráveném s mým sousedem se vám začne zdát, že je všechno špatně.
Jako tuhle – bylo krásné slunečně teplé počasí, když jsme se přes plot setkali. „To je vedro! Zase bude nouze o vodu. I tady mi všechno vadne. Pořád abych zalejval. A v sudu už nic není,“ nakoukl do sudu na dešťovou vodu pod okapem. Připustila jsem, že zapršet by mohlo.
V noci mě probudil zvuk kapek na střešním okně. Ráno pořád ještě pršelo, pes se při procházce spokojeně brouzdal loužemi a v chůzi popíjel, protože miluje všechno mokré a chladné. Ve vedlejší ulici se v jedné větší louži koupal kos a hrdlička. Asi věděli, že déšť je dobrý na pleť.
Pršelo až do odpoledne a sud na dešťovou vodu skoro přetekl.
Souseda to neuspokojilo. „To je bahna! Mám úplně zahnojený jahody a určitě brzo vylezou slimáci. Vono nemůže bejt chvíli hezky, viďte, mladá pani …“
