by on with Žádné komentáře

Náš Ringo měl jako štěně fůru psích kamarádů. On sám říká, že to má spočítané přesně. Prý jich bylo 127. Rád přehání.
Jak dospíval, většina kamarádů psů se změnila na soupeře, někteří na nepřátele a někteří na nepřátele na život a na smrt.
Jedním ze soupeřů se stal větší černobílý velmi inteligentní a vychovaný Monty. Potkáváme se při procházkách u náhona řeky. Monty doprovází svou paničku, která si ho velice všímá, někdy mu hází míček nebo dává různé úkoly většinou jen pohybem ruky.
Ringo se Montyho trochu bojí, ale vždycky, když se mineme, má plno řečí o tom, že kdyby něco, tak by ho vyřídil levou zadní.
Nedávno mě ale Monty znovu přesvědčil o své výjimečnosti. Objevil se proti mně za zatáčkou cesty, panička byla dost daleko za ním a navíc telefonovala. Ringo se, jak je jeho zvykem, naopak coural za mnou.
Monty zůstal stát a čekal na pokyn od paničky. Ten ale nepřicházel, bylo cosi důležitějšího v telefonu. Já s Ringem jsme se zatím uklidili na okraj cesty. Monty to viděl, ale váhal. Znovu pohled na paničku.
A pak se rozhodl jednat sám. Vrátil se k vedlejší cestičce, po ní nás obešel a za námi znovu vyšel na svou původní trasu. Pokyny od paničky nepotřeboval. Jeho nechuť ke konfliktům jakéhokoliv druhu byla očividná.
Poplácala jsem Ringa, pokračovali jsme v cestě a já jsem přemýšlela o tom, jak by bylo na světě krásně, kdyby si někteří lidé vzali příklad z některých psů.