Svatba

Tento příběh se nestal mně, vyprávěl ho nedávno jeden z mých kolegů, který mimo jiné působí jako oddávající. Příběhů vyprávěl víc a bylo vidět, jak ho tato činnost naplňuje. Usmíval se a celý se rozzářil. Vyprávěl prostě s láskou.
Svatební obřad se měl odehrávat v zámecké kapli o půl jedné odpoledne. Bylo léto, poměrně horko. Oddávající se spolupracovnicí patřičně oblečení a naladění čekali v připravené kapli.
Dlouho se nic nedělo, minuty ubíhaly, až těsně před půl jednou se na schodišti ozvaly kroky. Vešla dívka v tričku a kraťasech.
„Dobrý den, vy jste se asi spletla, viďte? Jdete asi do muzea,“ oslovil ji můj kolega.
„Nene,“ řekla dívka vesele. „Tady má být svatba.“
„Aha, ale oni ještě nepřišli. Tak se posaďte, snad tady budou za chvíli.“
„No, já bych se potřebovala někde převléknout, já jsem nevěsta. Šaty mám v batohu,“ řekla dívka stále stejně vesele.
Kolega profesionál nehnul ani brvou a zařídil otevření vedlejší místnosti, kde se nevěsta převlékla, učesala a upravila.
Mezitím se do kaple dostavil mladý muž, ženich v obleku, setřel pot z čela a pravil: „Hergot, to je vedro! Kdybych to byl věděl, tak bych sem nechodil…“
„Tak si sundejte to sako, buďte klidně v košili, mně to přece nevadí,“ pobídl ho oddávající, kterého už nemohlo překvapit nic.
Ženich však statečně vydržel. Vzápětí nevěsta vyšla, přidali se svědkové, také dívka a chlapec. Obřad prý pak proběhl krásně – čtyři mladí stáli jak sochy, pozorně poslouchali a vypadali dojatě. Po skončeném obřadu poděkovali a začali se fotit.
A můj kolega náhle viděl, jak sama nevěsta fotí svědky. Nedalo mu to a říká: „To by snad oni měli fotit vás, ne?“
Nevěsta se usmála: „Ono je to tady s vámi tak dojalo, že se teď právě zasnoubili. Tak je přece musím vyfotit, aby měli památku.“
Kolega nabídl okamžitě provést další obřad, ale na to pár nepřistoupil. Odešli všichni do letního dne a, jestli neumřeli, slaví určitě dodnes.