Světýlkování

Každý podzim proběhne u nás ve městě akce s názvem Světýlkování. Je to v podstatě totéž, čemu se za mých školních i pozdějších let říkalo Lampionový průvod, zkráceně Lampioňák.
Lehce si vybavím, jak jsem pár dní před Lampioňákem vyšťourala za skříní uloženou dřevěnou hůlku s drátkem na jednom konci a ve skříni mezi bloky a papíry na kreslení uložený papírový lampión v barvách duhy. Byl úplně obyčejný, středně velký a na dně měl kovovou objímku pro svíčku. Milovala jsem svůj lampiónek a vždycky jsem měla strach, aby mi náhodou neshořel, protože svíčka se tenkrát používala skutečná. Jen málo z nás mělo lampión se žárovičkou, od které vedl většinou kabílek do kapsy bundy k baterii se spínačem. Taková svítidla byla dílem tatínků, dědečků nebo kluků – kutilů.
S večerem jsme se řadili v ulici u Sokolovny po třídách a společně pak procházeli městem na nábřeží, kde se čekalo na tehdy pro nás úžasnou věc – ohňostroj. Protože byl jen jednou ročně a rachejte a petardy nebyly lehce k dostání, byl to opravdu skvělý zážitek. Navíc ve tmě kolem nás pobíhali kluci z naší třídy a přiměřeně nás otravovali, z čehož jsme měly my holky velkou radost. A tváře nás všech ve světle barevných lampiónů byly přece úplně jiné než normálně. Co na tom, že tenhle průvod se konal vždy k výročí Velké říjnové socialistické revoluce, začínal nějakým projevem a po cestě se pokládaly věnce k pomníku. Tento detail jsme velkoryse přehlíželi.
Letos jsem šla se psem přes park právě, když na náměstí mířilo dost dětí s lampióny, některé v doprovodu rodičů, jiné s kamarády. Potkala jsem taky mladou rodinu. Maminka vezla na kočárku menší dítě bez lampiónu, tatínek vedl za ruku trochu větší dítě s lampiónem. Lampión byl elektrifikovaný a střídal různé barevné tóny světla.
„Hele, jak to vztekle bliká,“ řekl tatínek. „Že jsme tam radši nedali svíčku.“
„Tak sis to měl připravit sám!“ řekla maminka.
Děti neřekly nic. Možná díky ohňostroji dokážou také velkoryse přehlédnout nějaký ten zbytečný projev.