Tak kolik vlastně bylo?

Meteorologové vydali výstrahu na velmi silný mráz. Ráno jsem vyrazila na obvyklou procházku a zdálo se mi, že se jejich předpověď docela nesplnila, protože se během noci zatáhlo.
V další ulici jsem však potkala pána, s kterým se známe takříkajíc přes psa. Pozdravili jsme se a on bez úvodu povídá: „Dvacet.“
„Stupňů?“ zeptala jsem se.
„Jo, mám teploměr na baráku, pěkná kosa!“ pokýval hlavou.
„Vidíte, to bych ani neřekla, myslela jsem, že bude tak deset, patnáct.“
Jeho pes, chudák, se klepal a jemně pokníkával. Můj se nevzrušeně živil sněhem.
Pokračovala jsem v procházce a v jejím závěru jsem se dočkala dalšího měření. Soused odnaproti právě odněkud přijel a parkoval auto před domem. Soused odvedle by naopak rád odjel, kdyby mu ovšem šly otevřít dveře spolujezdce, kam chtěl usadit svého tatínka. Velkého lomcování klikou si všiml první z řidičů. Vyskočil z auta a rozběhl se ke druhému s voláním: „Počkej, urveš to, máš to zamrzlý, vždyť je dvacet!“
„To víš, že ne! Mě to ukazovalo jenom devatenáct,“ nezdálo se to druhému. Ale lomcovat dveřmi přestal.
„Máš blbý auto i blbej teploměr,“ pravil první. „Já mám na autě dvacet a teď jsem jel kolem hřiště a tam to ukazovalo dokonce dvacet jedna!“
„Já jsem myslel, že je jenom devatenáct …“
Oba společně se snažili dveře uvolnit. Tatínek řidiče je chvíli pozoroval, pak se natáhl vnitřkem auta a otevření zvládl zevnitř.
„No, vidíš, a je to!“ pravil spokojeně první soused. Zamnul si ruce a kráčel ke svému autu.
Druhý se podrbal na hlavě a nejistě pronesl: „Já jsem si ale fakt myslel, že je jenom devatenáct.“ Pak váhavě nasedl a odjel.
Zdálo by se tedy, že všechno dobře dopadlo. Mě však trápila velice závažná otázka. Kolik tedy vlastně doopravdy bylo?