by on with Žádné komentáře

Znáte to, občas jako by vám něco říkalo – tohle nedělej, nechoď tam, udělej to takhle, to je špatně … A vy to přesto uděláte, jdete tam, uděláte to jinak a je to podle vás dobře.
A většinou se vám to nějakým způsobem vymstí.
Jako mně.
Bylo pondělní ráno a já si nachystala tašky s výkresy, které jsme den předtím s mými pomocníky sklidili na výstavě v muzeu. Výkresy jsem chtěla rozvézt do škol a školek zpět k dětem, které je vytvořily.
Měla jsem to hezky seřazené na okružní jízdu. Přesto mi něco říkalo – jeď nejdřív do školky na Vostelčicích, máš to nejblíž, nebudeš tu tašku přece tahat celou cestu …
Chvilku jsem o tom přemýšlela, ale pak jsem si řekla, že se v téhle školce stavím až při cestě zpět. A vyrazila jsem.
Předala jsem první tři tašky a na řídítkách kola mi zbývaly ještě tři. Jedna z nich do Vostelčické školky. A právě dno této tašky mi při přecházení prasklo přesně uprostřed silnice. Výkresy vyjely jako po skluzavce a malebně se rozložily na asfaltu. Než jsem stačila udělat cokoliv (například začít si zoufat), okolo jedoucí auto jich několik označkovalo svou pneumatikou. Naštěstí na zadní straně.
Přešla jsem s kolem na druhou stranu, tam ho postavila na stojan a po rozhlédnutí (zrovna nic nejelo) jsem napochodovala zpět a začala výkresy rovnat na kupku. To už z jedné strany brzdilo jedno auto a za chvíli v protisměru druhé. Srovnané výkresy jsem popadla a úsměvem poděkovala oběma řidičům. Jeden se mračil a druhý chechtal.
U kola jsem uzlem vyspravila porouchanou tašku a operaci Výkresy zdárně dokončila.
Co z toho plyne? Poslouchejme svůj vnitřní hlas. Obvykle ví, co říká!